Již před 1. světovou válkou se vyskytovaly snahy o založení vědeckého ústavu pro uplatňování sociálních poznatků a studium sociálních věd, k jejichž realizaci došlo až v roce 1919, kdy ministr sociální péče Lev Winter založil Sociální ústav Československé republiky.
Jak vyplývá ze stanov ústavu, měl být vědeckým ústavem pro studium sociálních věd a střediskem všech pracovníků na poli sociálně politickém, dále měl působit jako poradní orgán ministerstva sociální péče při jeho legislativní a administrativní činnosti a kromě toho měl úkol propagační – „šířit ve veřejnosti vědecké poznatky sociální a vyšší sociální nazírání“.
Členy Sociální ústavu byli nejen teoretičtí odborníci, ale i zkušení pracovníci z řad zaměstnanců i zaměstnavatelů. Organizační a finanční zázemí poskytovalo ústavu ministerstvo sociální péče.
Z původně pěti sekcí, do kterých byla činnost ústavu rozdělena, byly v průběhu let vytvořeny 3 pracovní odbory:
- Pracovní odbor pro teoretická bádání, v němž byly řešeny problémy sociologické, sociálně-filozofické, národohospodářské teorie, zejména socialismus.
- Pracovní odbor pro dělnickou ochranu, sociální pojišťování a socializaci, který se zabýval otázkami dělnického ochranného zákonodárství, otázkami odborových organizací, stávkami a výlukami, mzdovými soudy, tarifními smlouvami, nezaměstnaností, zprostředkováním práce, vystěhovalectvím a problematikou sociálního pojištění. Dále sem spadalo „družstevnictví, dělnické podílnictví na správě a zisku, vnitřní zemědělská kolonisace a obecní socialismus a akce zespolečňovací vůbec“. V rámci tohoto odboru byly vytvořeny některé speciální komise jako Komise pro studium populačních otázek, Komise pro studium speciálních důsledků průmyslové racionalizace a Komise pro studium dějin dělnického hnutí a dějin sociálních vůbec.
- Pracovní odbor technicko-zdravotnický, výchovný a humanitní, který řešil otázky organizace práce celkově, zejména psychotechniky, dále ochranné techniky, pracovního zdravotnictví a sociálního zdravotnictví vůbec, eugenických snah, bytové péče a reformy bydlení. Sem spadaly také „sebevzdělávací a umělecké snahy zaměstnanců, život rodinný, dále péče o matky a dítě, péče o mládež, o válečné poškozence, veřejné chudinství a v souhrnu zařízení sociálně humanitní.“
Jak uvádí J. Nečas, „prostředky, jichž ústav při své činnosti používá, jsou zejména knihovna a čítárna odborných knih a časopisů ministerstva sociální péče, bibliografie literatury sociologické a sociálně politické, archiv sociálně politický a sociálně politické museum, zkoumání sociálně statistická, ankety a pod., pracovní schůze členů, vědecké rozhovory, přednášky a sjezdy, vydávání zpráv ústavu a odborných spisů, letáků, pořádání výstavek, vypisování veřejných soutěží a cen, studijní cesty a vycházky, styk s cizími sociálními ústavy a odborníky a konečně podávání dobrých zdání, sdělování popudů, porad a informací sociálně politickým pracovníkům, korporacím a úřadům.“
Přednášková činnost k aktuálním tématům byla jednou z nejdůležitějších činností Sociálního ústavu. Ústav také vypisoval soutěže na práce pojednávající o určitých sociálně-politických otázkách „tak, aby byla vytvářena samostatná vědecká literatura v oboru sociální politiky“. Z podnětu Rockefellerovy nadace a za jejího finančního přispění byly realizovány výzkumné práce, které řídila tzv. Výzkumná sekce Sociálního ústavu. Významnou činností ústavu bylo budování sociálního archivu, který měl shromažďovat nebo alespoň evidovat listinné památky týkající se sociálního hnutí a sociální péče v Československu.
Přednášková a publikační činnost Sociálního ústavu byla ukončena v roce 1938, v roce 1940 pak ustala veškerá jeho činnost. V březnu roku 1941 byl ústav zrušen.
Zpracováno na základě publikace J. Nečase „20 let sociální péče v Československé republice“ (Praha 1938) a studie Zdeňka R. Nešpora „Institucionální zázemí české sociologie před nástupem marxismu“ (Sociologické studie, 2007, č. 2).
